Bordeří povídačky (Pavel Mondschein)

Leden 19, 2019

V malé vesničce v podhůří Krkonoš, nebo Orlických/Krušných hor leží malý statek. Žije na něm hospodář se stádem ovcí, minimálně dvě kočky, a hyperaktivní chlupaté torpédo, co všechno ví, všechno zorganizuje, vymyslí a ještě u toho stihne schrupnout a vynalézt novou aportovací sestavu. Jako správná čistokrevná bordera do má i papírově vznešené jméno, ale slyší prostě a jednoduše na Kubíčka. A o něm napsal Pavel Mondschein půvabné Bordeří povídačky.

 

Psi, lehkonohá, k dětem přátelská múza a humor si vždycky rozuměli. Ne nadarmo se v českém zlatém fondu nachází Dášenka čili Život štěněte. A přestože samotný Kubíček by byl z rozjívené foxteriéří holčičky nejspíš dosti v rozpacích, v jeho příbězích se schovává čapkovské okouzlení detailem a každodenností schovanou do zdánlivě naivního bezčasí.

 

Máme rádi bordery…

Bordeří povídačky tvoří deset různě dlouhých vyprávění nahánějící pod drobnohled různé radosti (a trampoty) života na statku. A protože Mondscheinovu anotačnímu adorování jistého psího pasteveckého plemene nelze konkurovat, nezbývá, než se podívat, cože se to skrývá pod pojmem povídačka. To je takové velmi zábavné, uvolněné vyprávění s pointou a několika tunami laskavého humoru.

Právě na něm, nadhledu a specifické miloučkosti celá kniha stojí. Dramatičnost byla vykázána za dveře a je šokující si uvědomovat, jak málo ji čtenář postrádá. Vlastně ona tam vůbec nechybí. Byla by navíc a rušila.

V kubíčkovské idyle se nemůže stát nic horšího, než že ovce zabloudí v lese, v seníku se objeví duch. nebo začne hořet stodola – a zásluhou zvoleného stylu ani u toho člověk nepochybuje, že všechno dobře dopadne. Napínavost vychází pouze ze zvědavosti, co kdo vyvede a jak si s tím ostatní protagonisté poradí… a navzdory době volající po výrazných konfliktech či vypjatých emocích i v knížkách pro děti to funguje skvěle. Z dospělého čtenáře povídačky opakovaně vyloudí úsměv od ucha k uchu, což se taky počítá.

Vše se točí kolem příhod jedné border kolie žijící ve světě plném dobrodružství a značné míry nevinnosti – prostě proto, že spoustu věcí z podstaty věci nemusí řešit a s borderáckým nadšením místo nich řeší věci jiné. Do zvoleného žánru tak nějak nepatří osvěta, odkud se berou hrdinou milované morkové kosti. Ani otázka vztahů šelem a býložravců, či filozofie chovu hospodářských zvířat. Nic z toho by popravdě čtenáře nejspíš nenapadlo, pokud by si kočka čistě teoreticky nemohla poklábosit s myší a zároveň nepadaly zmínky o lovu.

(Nutno dodat, že Pavel Mondschein napsal a na net vypustil i zcela nekanonickou postapo povídku s Kubíčkem, kde ho s tím vším dost otevřeně konfrontoval, a výsledek nejde popsat jinak než jako brilantní… Ale rozhodně není pro děti a právě tím koncem borderákovy nevinnosti strčí do kapsy většinu emocí ždímajících drasťáren svého žánru.)

 

…jsou to milé potvory!

Kubíčkův páneček, označovaný jen a pouze jako Ovčák, se sice v příbězích tak nějak pohybuje, ale nehraje ani třetí housle. Sice to je sympaťák do morku kosti, kouří dýmku, krom velkého stáda se stará o velkou domácnost se všemi čtyřnohými spoluobyvateli, zahradničí a umí smažit bramboráky, nicméně vedle Old Shatterhanda na čtyřech tlapkách se neprosadí. Nemá šanci. A to ani u sličných čtenářek, protože zpoza jeho mohutných zad se záhy vyvalí Kubíček vrtící chvostem, přátelsky podá pac a je vymalováno.

Ostatně, s Oldovými příhodami mají Bordeří povídačky společnou ještě jednu věc. Karl May psal dost svébytné fanfikce na realitu, při tvorbě vedlejších postav volně vycházel z lidí kolem sebe, a Pavel Mondschein zas využívá za zdroj inspirace početnou domácí zvířenu. Je to vidět zejména na popisech nájezdu sousedových slepic na dvorek, psích výrazů a kočičích dobrodružství, a těžko se popisuje jinak než precizní odpozorovanost.

Vyniká hlavně, když se občas Kubíček stáhne do ústraní a povídačku přenechá svým zvířecím kamarádům. A neuškodí zmínit, že třeba dobrodružná výprava kocourka Flíčka do světa či návštěva bratránka Kryšpína – psí filmové hvězdy patří mezi zlaté hřeby knížky.

Značný podíl na úspěchu u čtenářů mají i barevné ilustrace Aleny Doubravové, ke každému vyprávění jedna. Jednak dávají Bordeřím povídačkám další rozměr, jednak jsou prostě a jednoduše ženiální (a božíííí, správně, s několika dlouhými měkkými i na konci). Každá z nich je malý, roztomilý klenot. Zamrzí, že jich není víc.

Doubravová je rovněž autorkou vyloženě „čučavé“ kresby na obálce. Černobílé rozjásané psisko s pasoucími se ovcemi v popředí perfektně vystihuje ducha knihy a lapá pozornost i sympatie každého, kdo kolem knihy jen projde.

 

Nejlepší přítel čtenáře

Navzdory všem superlativům, které Mondschein vyplýtvává na adresu svého hrdiny, Bordeří povídačky nepůsobí jako reklama na jisté pastevecké plemeno. Poměrně jasně vyplývá, že bordera bez oveček (nebo adekvátního zaměstnání na dva plné úvazky) je bordera nudící se, bordera nudící se je bordera nešťastná… a nešťastného Kubíčkova „brášku“ v bytovce i malý čtenář rád oželí. Zejména s avizovaným druhým dílem, který by měl být věnován – ale pššššt! Autor se s tím netají, ale přece jen může jít i spoiler! – štěňatům hlavního hrdiny. Pokud se potatí, tak pámbu s Ovčákem a zlý pryč.

(Taky mohou být po mamince a to by znamenalo příslib ještě větší zábavy.)

„Pohádková“ prvotina Pavla Mondscheina se podařila po všech stránkách. Je hravá, pobaví a podobně jako pixarovky zaujme široké publikum. Okouzlí jak při čtení prťatům před spaním, tak jako knížka prvního čtení – velikost písmen a grafická stránka jsou tomu plně přizpůsobené –, tak i jako dospělácká, lehounce infantilní zábava k hrnku dobrého čaje.

 

P.S: Bordeří povídačky najdete i na internetu. Kompletní. Umístěné autorem. Krom toho opakovaně vyšly ve vlastním nákladu, to když se původní počet výtisků ukázal příliš nízkým. Cynicky shrnuto – „like it, buy it“ v praxi.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

„Kdo má tak málo fantazie, že své lži musí opírat o důkazy, měl by raději rovnou mluvit pravdu.“ Oscar Wilde