Phinease Mortimera do sutany dohnal útěk před otcem, a kněžské působení v malé vesničce v horách pro něj, po kariéře hochštaplera, mnicha a polního kuráta, znamená bezpečnou zašívárnu.  Čekají na něj však – krom čerstvého vzduchu, povolných holek a domácí kořalky – i zohavené mrtvoly ve svatostánku, o řadě podivných příhod lépe nemluvit. Nesvatý otec tak musí vesničanům a především sobě ukázat, za co stojí.

Temných fantasy není nikdy dost, a těch domácí provenience je přímo nedostatek. Po Dítěti Skály a Válce zrcadel se objevil Marek Dvořák s Nesvatým otcem a s anotací vzbuzující pozornost. Ta na prvních stránkách knihy jen vzrůstá. Motiv zapadákova, kde se dějí podivné věci, a cizince, který je s tím vším konfrontován, dělá své. Sice není nic extra nového ani originálního, ale poskytuje víc než dost prostoru pro skvělý příběh, ponurou atmosféru a rozehrávání morálních dilemat, takže čtenář lačnící po temnějších barvách literatury nad ním zaslintá jako Pavlovův pes při cinknutí zvonečku.

Jenže pak se v textu začnou objevovat podivné věci jiného druhu.

Logika v horách zelených

Po stránce čistě literární je Nesvatý otec příjemné překvapení. Autor dokáže vyvolat mrazení v zádech, dialogy jsou břitké, sem tam prolétne správně odměřená ironie, vše je vypointované a atmosferické. Hlavní pointa zapůsobí jak odstřelení sudu se střelným prachem. Nádherné zarámování a skvělá práce s retrospektivou by si zasloužily samostatnou chválící kapitolu. Kvalita sice kolísá, jenže i v nejhorších pasážích za sebou suverénně nechává nejen Khaara vzdorujícího, ale také většinu knih z fantasy edice Warhammeru.

Bohužel kdesi v dálavách zůstává i logika, když si čtenář začne zasazovat jednotlivé detaily do celkového obrazu.

Marek Dvořák má velice konkrétní představu, jakého chce dosáhnout výsledku, a jde za ním přes mrtvoly. Zásluhou tohoto tlaku k sobě ale celá řada věcí nepasuje. Ať už jde o psychologicky nesmyslný průběh konfliktu mezi starým a mladým Mortimerem – jehož jednotlivé střepy spolu doopravdy nevytvoří mozaiku uvěřitelného patologického vztahu a rozbité rodiny –, dokonale efektní pointa, která postaví do té doby všechny zprostředkované informace o praktické démonologii na hlavu, nebo Phineas samotný.

Autorova schizofrenie „píšu sympatického antihrdinu, ztotožňujte se s ním“/ „o tohohle chlápka si ani neopřete kolo, to vám garantuju“ jej žene ode zdi ke zdi a komplikuje, aby si k němu čtenář vytvořil jakýkoli bližší vztah. Veškerá charakteristika lze zredukovat na děvkaře, opilce a příležitostného psychopata generujícího bordel čistě pro tu legraci. Nakonec ale bez zaváhání udělá, ehm, ehm, správnou věc ve stylu pravověrného inkvizitora. Vzniklá situace je o to pikantnější, že v konečném důsledku k tomu má podobný důvod, jako k vyvolávání konfliktů s otcem přetvořením rodového sídla na nevěstinec. Phineasovi se zachtělo, a čtenář má zareagovat po vzoru Mortimera seniora, sklapnout podpatky a prostě přes to přejít. Což by nevadilo, pokud by se Dvořák nesnažil sugerovat, že hrdina prochází vývojem, a občasné přecvaknutí je něco jiného, než když stojící hodiny ukážou dvakrát denně správný čas.

Když chaos útočí na vesnici z Troškových pohádek…

Svět Nesvatého otce není nijak blíž definován, a to ani v retrospektivách ukazujících, jak se chudák protagonista vlastně dostal k církevní kariéře a co za zážitky a zkušenosti získal na pozici polního kuráta (což by si zasloužilo více prostoru, ideálně v podobě samostatných povídek). Na jedné straně tu máme vesnici stylizovanou po způsobu výpravných současných pohádek, na druhé směs vznešeněji působících fantasy jmen. Vesměs lze mluvit o jakési zákonitosti – v centru říše a mezi nobilitou frčí patrně jiné preference a patrně i jazyk než na okraji v horách, kam chodí misionáři upevňovat víru Bětek, Davidů, Vincků… sem tam padne nějaká zmínka o bojích s orky, což podtrhuje dojem prostředí ve stylu Warhammeru, ničemu to však nevadí. Celek působí kompaktně.

Co je promyšlené méně, jsou otázky víry náboženské. Hezkým efektivním dualismem sice nelze nic zkazit (ani když se ten světlý jmenuje Horazd a ten temný Ismael, nad čímž se religionista přidusí kafem), ovšem konceptem vytvořeným podle křesťanství a la učebnice dějepisu pro základní školy už ano. Nedělní bohoslužby, zpověď, celibát, exorcismy… Ano, pod tím vším si čtenář něco představuje. Jenomže namísto posílení atmosféry prostřednictvím vložení známých prvků to Horazdův kult nakopává do koulí. Opravdu by to chtělo víc než mechanické ctrlC – ctrlV. Zbytek praktické metafyziky zjednodušené věrouce nejen neodpovídá, ale ani nedotváří temná zákoutí toho, co se neříká z kazatelny. Svébytným tématem zůstává, jak moc které postavy berou duchovní věci vážně, jakými způsoby nad nimi uvažují, a jak se to promítá do jejich reakcí.

Postavy žijí pod diktátem scénáře, který jim neumožňuje si položit několik zásadních otázek, ale i v záležitostech zcela světských. Třeba se nikdo nezabývá tím, kterak (ne)zatajovat zásadní informace o biologické kontaminaci kostela novému knězi, zda nelze držet pár sladkých tajemství pod pokličkou pomocí věrohodných výmluv, co všechno by mohlo být nejmenší zlo, či jaký je přirozený čas pro zjištění početí.

Kolem obchází temnota

Otázkou samozřejmě zůstává, kolika nesouladů a rušivých vlivů si všimne prostý čtenář. Marek Dvořák totiž rozumí řemeslu, dokáže postavit atmosféru a jeho styl nelze popsat jinak než jako čtivý. Zkušenější oko však neošálí – Nesvatý otec se stal obětí nedostatku zkušeností. S radami, že by měl autor více číst či nepohrdat teoriemi tvůrčího psaní, recenzent ostrouhá. Jediným řešením v tomto případě je psát víc. Mnohem víc. A pokud možno trvat na důsledné redakční práci.

Spoustě zaskřípání Nesvatého otce totiž šlo zabránit právě v redakci, tvrdším přístupem zkušené a zodpovědné osoby a při následné spoluprací s autorem na úpravách. Ďábel totiž se skrývá v detailech. Ty pak v konečném důsledku podráží nadějnému debutantovi nohy.