V jednom blíže nekonkretizovaném českém městě žije skupinka mladých lidí obdařených zvláštními talenty. A také jeden psycholog s nonkonformními názory a jedna dáma, co to patrně nemyslí dobře. Jejich osudy se proplétají jako klubko hadů a rozpoznat korálovky od korálovců bývá adrenalinovou zkouškou kognitivních funkcí.

Sféra je psaná jako první díl pentalogie Zahrada. Opakuji a pro jistotu podtrhávám: PENTALOGIE. Žádné ucelené vyprávění se nekoná, neuzavře se jediná dějová linka a fanoušci dramatických katarzí si budou muset počkat na další díly. Příběh teprve začal, vyrazily z něj výhonky a chystá se košatit. Čtenáři se do rukou dostala pouze jeho první pětina. Dost na to, aby si uvědomil, že nemá tu čest s konvenční fantasy. Dost možná ani nekonvenční. Jana Richterová totiž fantasy nepíše a cpaní Zahrady do tohoto literárního šuplíčku svědčí o zkratkovitosti.

Autorka v jednom kotli vaří magický realismus, psychologický román a červenou knihovnu. Tak nějak by vypadala fantastika, jakou by psal Dostojevskij – a nemám pochybnosti, že by v ní Fjodor Michajlovič nalezl zalíbení. Jana Richterová umí vyvolat úžas nad formami a intenzitou mezilidských vztahů, podobný, jaký provází Bratry Karamazovy. Vše zároveň proplétá symbolikou a mystikou expandující i do každodenního života protagonistů. Zatím hlavně v podobě příliš živých snů a sem tam nějakého nevysvětlitelného detailu, z nějž by spolek Sysifos chvilku pobolívala hlava.

 Hrdinové z východu i od vedle

Ostatně, k Rusku a východnímu ritu má Sféra blízko jak vykreslením otce Serafima a psychologa Michala, tak původem jednoho z hlavních hrdinů. Nikolaj se svým zneužíváním askeze pro boj s vnitřními démony (kteří jsou občas reálnější, než by se zdálo) nachází protiváhu jak ve svém zemitém kolegovi Tomášovi, tak v obou protagonistkách. Osobní vesmíry Anny a Marie jsou sice diamentrálně odlišné, ale jak civilní praktičnost, tak bohémský přístup k životu poskytují mladému Rusovi ne zrovna chápající zrcadlo. Autorka se nebojí naznačovat a nedoříct; on čtenář není hloupý. Ten její rozhodně ne.

Jana Richterová navíc postupně přepíná mezi jednotlivými pohledy, takže jednoznačnost dostává košem téměř na začátku. A to i ve scénách, kdy na scénu vstupuje rodina místního kontroverzního podnikatele Hejduka – zejména jeho mladá manželka Karolína snovající plány v plánech.

Pozoruhodná je také míra (ne)náhodnosti, kdy všechny shody okolností vypadají jako tahy na šachovnici. Sofistikované, precizně promyšlené hrátky dravců čekajících na chybu toho druhého vyvolávají mrazení v zádech. I když hlavní cena dosud není známá, zdá se, že jde o mnohem víc než o pouhé duše či o ducha maloměsta.

Jediné, nad čím se může čtenář ošklíbnout, jsou – respektive: nejsou – praktické starosti hrdinů. Lehkost, s jakou dívky spojují studium, práci a osobní zábavu, je takřka neřestná. Pánové spoluvlastní architektskou firmu vedenou, aspoň na stránkách Sféry, ve stylu ptactva nebeského a polních lilií. Vše působí samozřejmě, nekomplikovaně, jednoduše… bezstarostně. Lze jenom závidět.

Trochu náročnější retro

Jana Richterová od začátku rezignuje na současné populární vypravěčské postupy. Sázka na naprostou nejistotu spojenou s hladěním čtenáře proti srsti se jí přitom vyplácí – Sféře sluší pomalé tempo vyprávění postavené na náznacích, asociacích a metaforách. Příběh se odkrývá postupně, především prostřednictvím psychologické drobnokresby. Jednotlivé motivy se vrství a provazují. Vše začíná pomalounku, polehounku, a nabaluje se na sebe s efektem sněhové koule.

Košatý umělecký jazyk, ztěžklý přívlastky jako pohyby starce, který vypil příliš mnoho vína, vyžaduje od čtenáře velkou míru soustředěnosti. V Zahradě bují houštiny hypnotických slov vonících květy z dávno zašlých časů, vyvolávajících obrazy, v nichž se mysl necvičená v klasické literatuře hravě ztratí. Nebo alespoň přijde o několik rozměrů, na nichž ale kniha stojí.

Po slohové stránce Sféra navazuje – krom ruských klasiků, které má autorka v malíčku – na české autory z poloviny dvacátého století, zejména na Vladimíra Körnera. Protagonisté se těší větší pozornosti než líčení děje, sugestivní atmosféra se dostává pod kůži, a poměrně rychle vychází najevo, jak málo ohledů je bráno na mladou generaci shledávající Harryho Pottera příliš složitým. Autorka očekává, že čtenář bude schopný s hrdiny držet krok. Nechává sakrální a profánní se vodit Sférou ruku v ruce a zabývá se jen tím, jak jim to spolu sluší.

Vlastní náklad takřka archetypální…?

Pentalogie Zahrada nepostrádá ambice překračovat hranice žánrů, respektive: vrací se do časů, kdy alegorie, rytířský román, mystické příběhy a vlastně literatura jako celek nerostly na oddělených záhonech. Žádný z jejích dílů není mystickou rychlokvaškou ve stylu Coelha – nezahlcuje čtenáře instantním moudrem. Nutí jej vnímat, přemýšlet, vnitřně se angažovat. Nijak mu nevychází vstříc.

Výsledkem jsou knihy, kterým by tak slušel mramorovaný papír, nádherné černobílé ilustrace v secesním stylu a četba za jemného svitu petrolejových lamp – ale jejichž šance na trhu preferujícím akci, nepitvání se v detailech a romantiku ve stylu padesáti odstínů všeho možného jsou natolik mizivé, že se jich běžný nakladatel neujme. Ne proto, že by nebyly dostatečně kvalitní. Jejich cílová skupina jsou však čtenáři jdoucí svými preferencemi často proti mainstreamu.

Logické řešení dilematu? Vydání samonákladem (respektive ve vlastním pidinakladatelství), navzdory všem předsudkům s tím spojeným. Protože v případě Jany Richterové jsou více než neoprávněné.

Zahrada se neprohlašuje ani za nejlepší fantasy reformující žánr, ani za sérii, co čtenářům otevře oči a změní život – obě tvrzení bývají u samonákladů spíš pravidlem než výjimkou. Je především dobře napsaným příběhem, jehož autorka má cit pro nuance mateřského jazyka a píše zcela bez ohledu na knižní trh. Že s ním pak chybí styčné body a musí hledat jiné cesty k vydání než přes tradiční nakladatelské domy, vychází z naprosté nekomerčnosti projektu a ukazuje prostředníček tvrzením, že dobrá kniha je jen a pouze taková, co vychází v tisícových, rychle vyprodaných nákladech.

Jana Richterová píše pro náročného čtenáře a nemá potřebu své dílo vnucovat masám. Zahrada si dokázala už po vydání Sféry vytvořit svou vlastní niku. Ne nadšených nekritických obdivovatelů bez špetky soudnosti, ale fajnšmekrů, kterým trochu intelektuálna a mezižánrových syntéz vrátí kapku víry v současnou literární tvorbu.